Vladimír Volma / Adaptační životospráva na Blog.cz

Možná se vyskytne otázka, proč série informací o výživě a životosprávě v Lide.cz, přesněji v profilu OSOBNI PORADCE začíná připomínkou nejznámějšího génia světového malířství Vincenta van Gogha? Odpověď je prostá, Vincent van Gogh je totiž s lidskou výživou spjat hned několika významnými sponami.

Předně jeho život dopadl tragicky, poněvadž jeho geniální malířské nadání (umění vidět a zobrazovat) mu nedovolilo, aby se zabýval záležitostmi tak povrchními a nedůležitými, jako byla např. životospráva. V tom spočíval jeho omyl, jenž se stal součástí příčin jeho tragického konce.

Dále tento génius, jenž za svého života prodal jediný obraz a jehož obrazy se dnes prodávají za desítky miliónů dolarů, byl tak chudý a bez prostředků, že si ani minimální správnou životosprávu nemohl dovolit. Z peněz, jež mu posílal bratr Theo, stěží pořizoval barvy a plátna. V tom spočívalo jeho neštěstí, jež se do jisté míry stalo motorem jeho tvůrčího vzepětí.

Na druhou stranu Vincent van Gogh byl natolik intuitivní, že bezděčně rozpoznával některá zásadní životosprávná hlediska. V jeho díle si můžeme povšimnout dvou takových hledisek.

První hledisko je kritické. Potvrzuje, co je zřejmé též z jiných dobových odkazů, že v jeho době (1853-1890) existovalo povědomí o tom, že vytěsnění obilovin bramborami, jejichž pěstování bylo snazší než pěstování obilovin, přineslo povážlivé zhoršení zdravotního stavu lidí.

Jeho obraz "Jedlíci brambor" promlouvá jasnou řečí. V levé části obrazu mladá žena úzkostně sleduje svého muže, jenž takříkajíc chátrá před jejíma očima. V pravé části obrazu muž o generaci starší podává své ženě velký oloupaný brambor, což ona očividně ignoruje s němým výrazem odporu a vnitřním upnutím k minulosti, kdy se ještě jedlo obilí, v létě vařené obilné kaše, v zimě pečené chleby.

Při podrobné prohlídce díla nelze přehlédnout, že jedlíci brambor mají vypouklé oči, jakoby vylezlé z důlků. Jejich oči jsou zřetelně orámované hlubokými tmavými kruhy, což v tradiční čínské medicíně jsou diagnostické znaky poškození ledvin. Obličeje jedlíků jsou boulovité, mrtvolné a depresivní, což bývá vysvětlováno sociálními podmínkami, ale takové vysvětlení rozhodně není dostačující. Ruce jedlíků jsou znetvořené zkřivenými prsty a oteklými klouby, což jasně odkazuje na artrózu kloubů. Celková atmosféra místnosti evokuje prostředí hrobky a postavy připomínají oživlé zombie.

Obilí kdysi tvořilo hlavní každodenní potravu. Po dlouhá tisíciletí to byla optimální lidská výživa. Jakmile každodenní obilná jídla nahradily brambory, začaly se dít nemilé změny. Pokud však bylo možné podávat k bramborám aspoň trochu masa, situace se zlepšila. Proto jedlíci samotných brambor, tedy nejchudší lidé, vypadali nejhůř.

Naproti tomu před bramborami, kdy nejchudší jedli převážně jen obilí, zatímco bohatí preferovali tzv. panské jídelníčky, tedy obiloviny, maso, med, syrové ovoce, pivo a víno, vypadali nejchudší nejlépe.

Současné historické období je z hlediska výživy typické všeobecným rozšířením tzv. panských jídelníčků, jež se staly standardem. Motorem změny bylo toužebné přání chudých jíst totéž, co jedli bohatí. Informační pozadí matky přírody tak směrovalo přemnožené lidstvo na šikmou plochu, po níž lze snadno sklouznout k částečnému sebezničení.

Mizerný zdravotní stav současných obyvatel tzv. vyspělých zemí ukazuje, že matka příroda pracuje s informacemi na pozadí skutečnosti velmi strukturovaně, cílevědomě a nesmlouvavě. Lidské sklony k iracionálnímu chování, společenská fragmentace a filosofické postuláty individualismu jsou toho dalšími dílčími důkazy.

Jasné kritické stanovisko obrazu, jímž Vincent van Gogh ukázal účinek brambor na lidské zdraví, můžeme rozpozat i v některých parafrázích slavného obrazu. Např. v díle neznámeho soudobého umělce, jež chorobně znetvořené jedlíky brambor ukazuje takříkajíc v současné podobě, přičemž akcent na úpadek zdraví je opět evidentní. Figury na obrazu už vůbec nemají ruce, nejspíš jim odumřely a odpadly.

Podobnou informační hodnotu má obrázek jistých současných českých obyvatel, kteří obrázek nejspíš sami nazvali "Jedlíci brambor z Hané". Zobrazená skupina lidí evidentně vykazuje patologické fyzické změny moderních jedlíků brambor, přesněji jedlíků brambor, masa a cukru. Přitom si lze povšimnout, že čím starší, tím nemocnější. Jelikož se ale pravděpodobně jedná o žijící současníky, zdržím se dalšího vysvětlení. Omezím se pouze na obezitu, již nelze přehlédnout, a na patologické symptomy s obezitou související.

Druhé hledisko, v němž se Vincent van Gogh intuitivně hlásí k správné výživě a adaptační životosprávě, je hledisko adorační neboli zbožňující. Vypovídají o něm jeho obrazy, v nichž je glorifikováno obilí jakožto neocenitelný dar Země a Slunce. Dar, jejž je třeba přijímat se zbožnou úctou spojenou s radostným nadšením, neboť nic na světě nemá pro člověka větší cenu než matné zlato zralého obilí.

Nutno dodat, že Vincent van Gogh nebyl jediným malířem v historii, který adoroval obilí a obilná pole. Významným je např. obraz Pietera Bruegela nazvaný "Žně" (1565). Ze zmíněného díla je mj. jasně patrné, že obilí ve středověku vypadalo zcela jinak než obilí současné. Jeho výška se téměř rovnala výšce dospělého muže, tedy určitě nějakých sto šedesát centimetrů.

Obraz je samozřejmě dokument převážně estetický, nicméně jeho historická informační hodnota je značná. Proto si můžeme povšimnout i toho, že při značné výšce obilí nejsou v obilném poli ani v náznacích patrné žádné známky polehlosti či jiných deformací, jež jsou dnes běžné a všudypřítomné.

Malíř Pieter Bruegel byl nepochybně velkým humanistou, což je patrné z jeho převážně hustě zalidněných obrazů. Přesto jeho díla byla v průběhu uplynulých staletí přijímána s proměnlivým zájmem. Svědčí o tom např. slovo brajgl, synonymum pro nepořádek, jež vzniklo jako posměšné pojmenování husté zalidněnosti Bruegelových obrazů.

Odkazy:
Jedlíci brambor (1885), velký formát 1007x768
Jedlíci brambor (1885), menší formát 500x354
Parafráze "Jedlíků brambor" od neznámého autora
Foto nazvané "Jedlíci brambor z Hané"
Pieter Bruegel, Žně (1565)

Vincent van Gogh - Východ Měsíce (1889)

Milá Ingrid!

Nejsem vegetarián. Vegetariánství, veganství, vitariánství (syrovožroutství), makrobiotiku a podobné hlouposti už mám za sebou. Vím, co to dokáže, viděl jsem dost zdevastovaných lidí, takže jsem měl možnost se z toho poučit, ale o tom jindy.

Maso je třeba chápat jako lék, případně funkční doplněk, který dává tělu potřebný dynamismus a teplo. Samozřejmě, že současné nadměrné dávky masa ve výživě jsou chybné.

Maso je také třeba umět jíst, vždy vařené, nikoliv pečené, a vždycky s dostatkem tepelně upravené zeleniny. Pro běžné osoby, které mají v pořádku vnitřní orgány, je vhodné jíst maso asi dvakrát týdně v množství kolem 50 g. Pro vegetariána, který se přivede do chladné kondice, může být lékem už jenom pouhý masový vývar.

Mezi masy jsou značné rozdíly v účinnosti. Např. jehněčí maso je velmi záhřevné, vepřové maso je naopak spíše chladné. V zimě je třeba jíst masa více, v létě méně. Ve velkých vedrech pak raději vůbec, neboť teplo je třeba z organismu naopak odvádět.

Uzeniny jsou jedovaté, ale ne kvůli masu, nýbrž kvůli přídavným látkám.

Pakliže potřebuji dobré jídlo s sebou na cestu, uvařím si ovesnou kaši s rozinkami a vezmu si ji do sklenice nebo plastové krabičky. Mám-li před sebou velkou námahu, omastím kaši přepuštěným máslem, horkým olivovým nebo lněným olejem, v zimě přepuštěným hovězím nebo ovčím lojem, event. vepřovým sádlem.

Nebo přidám ještě jednu sklenici či plastovou krabičku s vařeným masem a dušenou zeleninou, zalitou sójovou omáčkou Kikkoman, Johsen Shoyu nebo Tamari. Přeji hodně štěstí na cestě za poznáním!

Srdečně Tvůj

Vladimír

Žijeme v období zmatení pojmů, které je záměrně podporováno informačním násilím reklamy a politické propagandy. Různé ústavy odhalují zločiny komunismu nebo hledají historické pravdy, přičemž jejich skutečným cílem je účelově vytvářet a trvale masírovat veřejné mínění.

Pravicová vláda, to je vláda vyvolených, již jsou přesvědčeni, že mají puvoár (oprávnění) a výjimečné schopnosti k tomu, aby určovali osudy ostatních lidí a rozhodovali o jejich životech.

Přirozený pravicový postoj zaujímají rodiče vůči svým dětem, a to zhruba do doby, kdy děti začínají mluvit. Je to postoj absolutní nadvlády a totálního převzetí odpovědnosti za život dítěte.

Ale můžeme to vidět i jinak, třeba tak, že dítěti jsou přece ponechány všechny základní svobody. Dítě může svobodně dýchat, vyměšovat, případně se otáčet z levého boku na pravý.

Se svobodným papáním už to tak jasné není, neboť tato svoboda již vyžaduje sociální součinnost. Při papání je třeba spolupracovat s matkou, která musí být nesobecká, ohleduplná, empatická (vcítivá) ap. A to jsou vlastnosti, jež do pravicového konceptu péče o bezmocného človíčka, jemuž jsou ponechány veškeré základní svobody, už poněkud nezapadají.

Záměrně podávám toto bizarní podobenství, aby bylo zřejmé, jak pravicový režim vytváří iluzi různých svobod, jež ve své podstatě jsou svobodami kojence, který se může svobodně rozhodnout, zda bude dýchat ústy či nosem, zda se vyčurá nebo vykaká, případně zda bude raději ležet na zádíčkách nebo na bříšku.

Ve skutečnosti je osobnost člověka-občana v pravicovém režimu znehybněna do úrovně kojeného dítěte. Je mu dovoleno se přejídat, kouřit, pít líh, jezdit po světě, souložit ad libitum (podle libosti), může svobodně hledět do televize, ohlušovat svou občanskou nevolnost poslechem rádií atd.

Nesmí však spolurozhodovat o osudu své země a svého národa, stejně jako kojenec nemůže rozhodovat o osudu své rodiny. Poukazuji na rozdílnost pojmů "nesmí" (občan) a "nemůže" (kojenec). Nekonám-li, protože nesmím, jsem nevolníkem. Nekonám-li, protože nemohu, zůstávám svobodným člověkem.

Jestliže minulý režim vyhlašoval, že všechna moc ve státě byla v rukách všeho lidu, byla to lež. Stejně tak když minulý režim vyhlašoval, že veškerý majetek státu patřil lidu, byla to opět lež.

Všechna moc a veškerý státní majetek nebyly v rukách všeho lidu, ale byly v rukách Komunistické strany. A to ještě ne celé strany, nýbrž pouze ústřední kliky zvané Ústřední výbor. Tito ústřední lidé byli reálnými pravicově orientovanými kapitalisty, kteří vlastnili vše a rozhodovali o všem. Rozhodovali na vlastní pěst, ale na společnou odpovědnost.

Tato pravicová kapitalistická oligarchie (vláda skupiny osob), účelově zasazená do nového pojmového rámce socialismu a komunismu, si dělala s republikou a jejími národy co chtěla.

Je třeba důsledně vnímat pravicový prvek svévolného oligarchického vládnutí, v němž vzletné fráze o socialismu a komunismu zůstávaly mrtvými, obsahově vyprázdněnými frázemi.  A také demokracie zůstávala jen prázdným pojmem, byť s přídomkem lidová.

Lidé-občané se pak mohli těšit všem základním lidským svobodám, mohli se totiž svobodně rozhodovat, zda budou dýchat nosem či ústy, budou-li čurat nebo kakat, připadně zda budou raději hajat na zádíčkách nebo na bříšku.

Člověk je sociální tvor a lidský život je životem sociální bytosti. Pravicový egoismus jako takový nepochybně patří do oblasti sociální patologie. Podobenství z přírody, jež mají pravicový egoismus opodstatnit, jsou dětinská a hloupá, jelikož nejsou o voze, nýbrž o koze. (Např. silný lev má kolem sebe slabší jedince, kteří mu slouží, a on je za to ochraňuje.)

Jak tedy vypadá skutečný levicový režim, v němž panuje svoboda, rovnost a součinnost? Abychom zbytečně neplýtvali slovy, jichž na tohle téma už padlo bezpočet, zkusme opět vyhledat nějakou výstižnou paralelu (podobnost).

Příkladnou levicovou společností je každá zdravá a dobře prosperující rodina. Dalšího komentáře netřeba, kdo má mozek v hlavě, může bohatě domýšlet, jak to je možné (a možné to je), že v zdravé rodině hladce a spolehlivě funguje levicový pořádek.

Záměrně se vyhýbám slovu "komunismus", které je dnes natolik provařené, a jeho skutečný obsah natolik vyprázděný, že se stalo nadávkou, o níž lidé nevědí, co znamená. Komunismus? Ano, vím, elektrické dráty na hranicích, fronty na banány a ve školách povinná ruština!

Však také řada autorů se pokouší to sprosté slovo nějak obejít, a tak se můžeme setkat s pojmy "komunalismus" nebo "komunitarismus".

A když už se tak učíme přemýšlet a hledáme paralely pro snazší pochopení některých pojmů, můžeme se zkusit zamyslet nad sým vlastním lidským tělem.

Všichni víme, že lidské tělo není svébytný monolit odlitý z jednoho kusu. Dokonce je poněkud problematické hovořit o člověku jako o jednotlivci. Člověk totiž jednotlivcem není. Lidská bytost (tedy i výše zmiňovaný člověk-občan) je v pravém smyslu slova mnohočetnou pospolitostí živých buněk.

Tyto buňky nutno chápat jako samostatné bytostí, tedy nikoliv jako nějaké cihly v domovním zdivu, nýbrž jako živé osobnosti spojené do velkého celku za účelem vzájemné podpory a součinnosti.

Asi už tušíte, kam mířím, a tušíte správně. Těch malých bytostí, z nichž sestáváme, jsou miliardy. Mají své životní cykly, různá pracovní zaměření, zvláštní produkční schopnosti, způsoby chování, rozmnožování, různou velikost, životnost, aktivitu, dokonce jsou i různě inteligentní, a objevují se tvrzení, že mají také individualitu.

A teď ta hádanka. Představte si rozsáhlou pospolitost svých buněk, jež čítá miliardy jedinců, a přesto funguje (u zdravého člověka) jako švýcarské hodinky. Je tahle pospolitost, z níž sestávají vaše tělo a mysl, založena na principu egoismu nebo altruismu? Je to společnost pravicová nebo levicová? Je to kapitalismus nebo socialismus?

Nerozhodujte se hned, máte dost času. Určitě si to napřed dobře promyslete. Jedná se o vaše tělo, jemuž se učíte porozumět. Pravda je jako vždy prostá, jde o váš život!

Podle sexuologie ženy pohlavně a hormonálně dozrávají ve čtrnácti letech, nebo dokonce dříve, avšak zralosti spojené se sexuálními zájmy, čímž se rozumí schopnost dosahování orgasmů, prý nabývají až ve třiceti. Auvajs, některé vědecké informace tahají za vlasy!

(Tento krátký rozhovor byl napsán pro týdeník Ona Dnes, zkrácená verze byla otištěna v r. 2006. Otázky podává redakce Ona Dnes, odpovídají Lenka Volmová a Vladimír Volma.)

V slavné knize Sexuální chování ženy uvádí Alfred Kinsey, že ženy častěji dosahují orgasmů kolem třicátého roku svého věku, kdežto muži kolem roku osmnáctého. Z toho vznikla dodnes běžně užívaná fáma, že žena je na vrcholu sexuálního života ve třiceti a muž v osmnácti letech. Je to pravda? Dá se přesně určit věk, kdy je sex pro ženu nejlepší?

Pro ženu je sex nejlepší, když je milována mužem, jehož miluje, a když se cítí bezpečná, má zdravé a harmonicky fungující vnitřní orgány, je jí teplo a není v časové tísni. Pakliže je žena opravdu v pořádku, pak ideální věk pro její sexuální praxi vidíme v rozmezí od osmnácti do padesáti let.

Rozumí se mimo období zimy, která jsou vždy obdobími sexuálního klidu. Pohlavní styky v zimě jsou škodlivé jak pro ženy, tak pro muže. Podle tradiční čínské medicíny jedna soulož v zimě vyčerpává organismus stejně jako sto souloží v létě.

Může v našem životě být víc sexuálních vrcholů, nebo může být jenom jeden?

Pakliže je vůbec možné hovořit o nějakých vrcholech, potom vrcholy nepřicházejí podle věku, nýbrž přicházejí v souladu s eventuálními životními situacemi, jež žena prožívá.

A mohli bychom opakovat, že vrcholy přicházejí, když je žena milována mužem, jehož miluje, a dále když se cítí bezpečná, má zdravé vnitřní orgány, je jí teplo a není v časové tísni.

Můžeme něčím napomoci tomu, abychom si jako ženy udělaly sexuální vrchol v životním období, které právě prožíváme?

Předně je třeba se milování učit a vědomě navozovat duševní prožitky lásky. To ovšem není snadné, neboť žijeme v společnosti, jež propaguje nepřátelství a před důvěrou a láskou varuje.

Dalším krokem je zdokonalení životosprávy, jehož kýženým výsledkem je vyléčení, vyživení a posílení vnitřních orgánů. A pak už může přijít na pořad praxe komunikační erotiky, a s ní související cílená cvičení, dechové figury, praktikování symetrických poloh, udržování malého ohně, příprava a přijímání korektní adaptační stravy atd.

Podrobněji o tom píšeme v naší knize "Nová škola milostného umění" s podtitulem "O lásce a milování bez sexuologických dogmat", již v roce 2005 vydalo nakladatelství Hněvín.

Povšimněme si však zvláštního paradoxu. Většina lidí vyššího věku považuje za nejkrásnější období svého života dětství, tedy období, kdy sexualita nebyla dosud probuzena.

Zajímavé jsou také poznatky zkušených dlouholetých mileneckých dvojic, jež se shodují v přesvědčení, že pohlazení, držení za ruce nebo klidné ležení bok po boku přinášejí silnější zážitky, než jaké lze prožít při genitálních sexuálních praktikách.

Sexualita je totiž nejkrásnější ve svých nejméně intenzívních projevech. Když spolu tiše hovoří žena a muž, může to znamenat hluboký sexuální zážitek. Odlišné energie ženy a muže, jež jsou navzájem v sobě hluboce zakořeněny a v svých projevech do sebe pevně zaklesnuty, nevyvolávají příjemné stavy jen při pohlavních stycích, nýbrž reagují vždy, jsou-li žena a muž spolu.

Výstižně to vyjádřil Vladimír Páral, když napsal větu, jež by si zasloužila být tesána do kamene: "Láska je být spolu!"

Nepřeceňujme sexualitu praktikovanou pohlavními orgány. A už vůbec nespoléhejme na psychotropní účinek orgasmů, třebaže to hypersexuální západní medicína doporučuje. Vyhneme se tím zklamání a prodloužíme si život.

V současné době má příroda s člověkem nový plán.

Od pomyslného okamžiku, kdy naši dávní předkové začali jíst teplem změněnou potravu, přestali si vybírat potraviny podle plánu přírody a takříkajíc se vymkli přírodní kontrole, upynuly miliony let.

Oheň učinil fádní potraviny chutnými, nestravitelné stravitelnými, jedovaté jedlými atd. Této zásadní změně potravy vděčíme za svoji mnohostrannou odlišnost od ostatních živočichů. Především za svoji vyšší a stále poněkud pěnivou inteligenci.

Avšak budeme-li dnes odpovědně zkoumat, zdali se současný člověk stravuje podle plánu přírody, nutně dospějeme k závěru, že ano. Současný člověk se způsobem svého stravování velkou oklikou vrátil k přírodnímu plánu.

Přírodní záměr ohledně lidského druhu se ovšem v průběhu milionů let změnil. Nicméně je to záměr natolik silný, že je nad lidské síly se mu vymknout.

Současní lidé se totiž stravují natolik mizerně a s takovou zatvrzelostí směřují k vlastní zkáze, že za jejich počínáním nutno vidět skryté síly přírody, jež se snaží početní stav lidstva zredukovat.

Ano, příroda už má člověka znovu pod kontrolou. Proto je tak obtížné jíst pravidelně, vybírat si korektní stravu, jež člověku pomáhá k environmentální adaptaci, nebo třeba jen každé ráno cvičit jógu, příp. qigong (čchi-kung).

Přemáhat současný záměr přírody ve smyslu výše zmíněných činností je natolik obtížné, že se to podaří jen opravdu výjimečným lidem. Výjimečným jak po stránce mravní, tak po stránce tělesné a duševní.

A klidně si můžeme myslet, že tomu tak není, předmětnou skutečnost tím ale rozhodně nezměníme.

Dnes je naprosto přirozené živit se především bílým cukrem, neboť právě bílý rafinovaný cukr je v novém plánu přirody jejím nejmocnějším nástrojem.

Budiž jasně vyjádřena přirozená výzva všem, kteří tolik milují bílý cukr, a to ve všech jeho formách: "Jezte bílý cukr, jezte jej co nejvíce, přírodě to pomůže!"